Jdi na obsah Jdi na menu
 


POŘÍZENÍ PSA


Chystáte si pořídit psa? 
Přečtěte si pár užitečných informací, ať víte, jak připravit svému čtyřnohému společníkovi šťastný život. 

 

 

Vývoj štěněte - závislost na matce, první štěněcí fáze:

Dva týdny po narození jsou mláďata plně závislá na matce, ale ve třech týdnech se už snaží postavit a čichem prozkoumávat své nejbližší okolí; slyší, vidí a reagují na podněty. Během dalších dvou týdnů vstupují do přechodného období, během něhož se začínají osamostatňovat z plné závislosti na matce. Svět se před nimi otevírá: štěně poprvé vrčí, štěká, vrtí ocasem a plně vnímá své okolí. Jeho termoregulace se dostatečně zlepšila na to, aby se mohlo na krátkou dobu vzdálit z bezprostřední blízkosti své matky. V sedmi týdnech už chodí, běhá a skáče.

První tři týdny fena pouze kojí. Během dalších třech týdnů doplňuje mléčnou stravu štěňat vyvrhnutou potravou; někdy jim přináší kusy vlastní porce jídla. Během následujících týdnů štěňata sice stále kojí, ale její mléko jim brzy nestačí. Kojení je spíše uklidňuje a dává jim pocit bezpečí. Utrápené či vystrašené mládě se u matky sáním uklidní. Jsou-li štěňata příliš dotěrná, fena si rychle zjedná kázeň. Otec má jen malou roli v počátečním vývoji štěněte, protože nebývá zpravidla přítomen. Samci vlků příležitostně o mláďata pečují a vyvrhují jim potravu jako matka. Účastní se výchovy štěňat a učí je disciplíně tím, že je štípnou, jsou-li příliš neukázněná.

V osmém týdnu života jsou štěňata stále vázána na pelech (tzv. domov prvního řádu), ale zvykla si už i na jeho okolí – na domov druhého řádu. Díky narůstající obratnosti a zvědavosti štěňat se tento okruh stále rozšiřuje, ale v případě jakéhokoliv nebezpečí jsou připravena vrátit se rychle do pelechu, pod ochranu feny.

U divoce žijících zvířat přinášejí v tomto období rodiče svým potomkům jako potravu i živé úlovky, takže se štěňata cvičí v lovu a v zabíjení. V této etapě stále ještě smějí štěňata k potravě jako první, rodiče se nasytí později.

 

Právě v osmém týdnu už štěňata bojují mezi sebou o nejlepší sousta, což je způsob ochranného chování u žrádla. První známky ochranného chování byly patrné už v předchozím vtišťovacím období, teď je spojeno s důrazným vrčením, ježením srsti a chňapáním. Chyby se dopouští chovatel, který do těchto potyček vstupuje nebo rozděluje žrádlo tak, aby žádné štěně nepřišlo zkrátka. Narušuje tím významný sociální proces, při kterém se pes musí naučit uhájit si své právo; navíc si tak odreaguje část agrese a koneckonců, štěně, které už má dost, se stáhne do ústraní a tak se dostane i na ostatní. Při bojích o žrádlo stejně nevznikne žádnému ze štěňat jakákoliv újma a všichni se nakonec svorně postaví k misce bok po boku.

Spoluprací při lovu a rozdělení kořisti vzniká sociální partnerství, které je možné jen na vyšším vývojovém stupni. Podle některých autorů probíhá v mládí zkrácený evoluční vývoj celého druhu, takže i počáteční boje štěňat o potravu jsou projevem už dávno zaniklého stupně, kdy žili předchůdci psů jako lovci-samotáři. Nenaruší-li chovatel tyto potyčky, stanou se postupem času ze psů sociální partneři, kteří se sice mohou pokoušet u žrádla přelstít jeden druhého, ale nikoliv se vzájemně pozabíjet; a dokonce budou dbát i na to, aby jako první dostaly žrádlo kojící feny či odrostlejší štěňata. Štěně, které se nenaučilo žrát ve společnosti, bude po celý život u krmení nesnášenlivé a později bez skrupulí sežere krmení i vlastním potomkům.

Při hrách na boj a zápolení si štěňata procvičují obratnost, různé druhy taktických manévrů i výrazové prostředky důležité pro další život psa. Při hrách se střídají vítězové i poražení, takže si každý vyzkouší různé role. Instinktivně i na základě takto získaných zkušeností uzrávají sociální blokády agresivního chování: pokud stiskne některé štěně svého sourozence silněji, obranná reakce postiženého a jeho hlasové projevy jsou pro útočníka poučením, že zašel příliš daleko. Tak se každý učí odhadovat své síly a mít je pod kontrolou. Pokud "bojuje" se štěňaty chovatel, i on je musí poučit, jaké skousnutí je ještě ochoten tolerovat a jaké už ne. Posilují a cvičí se tím sociální zábrany, které zabraňují poranění příslušníka vlastního druhu.

V životě volně žijící smečky končí štěňatům období relativní volnosti. Otec určuje začátky a konce her se štěňaty, např. hry na smečku: štěňata mají pronásledovat otce, který postupně zvyšuje obtížnost tras. Otec také začíná důsledně prosazovat disciplínu. Tresty za nevhodné chování uplatňuje energicky, ihned a důsledně, což sice vyvolá projevy pokory a vzápětí i žadonění o náklonnost – ale vzápětí štěně znovu vyzkouší stejnou zakázanou věc. Stejnou důslednost jako pes ve smečce musí při výchově štěněte dodržovat i člověk.

Stejně jako se štěně muselo naučit partnerství se sourozenci, matkou a případně i s otcem, musí chovatel rozvíjet i jeho schopnost partnerství s člověkem. Pokud k tomu nedojde, budou po celý život psa silnější jeho sociální vazby na příslušníky svého druhu než na lidi.

Při hrách s člověkem se štěně učí reakcím člověka na jeho chování. Pochvala nebo pohlazení za splnění požadovaného se štěněti vtisknou stejně jako ukázňující trest, kterým je zatřepání za kůži na krku – stejně, jako to dělají psi ve smečce svým neukázněným potomkům. Toto "umravňování" se zpravidla musí několikrát opakovat; i jediné tolerování tabu vnese do partnerství nesoulad.

Ukázňování musí být ovšem přiměřené, protože štěněti nesmí narušit pocit jeho jistoty a důvěry v člověka. Následovat musí vždy bezprostředně po překročení už vysloveného zákazu, což znamená, že chovatel musí mít štěně stále na očích. Pokud to nemůže dodržet, pak je vhodnější psa dočasně přemístit do prostředí, kde žádný zákaz porušit nemůže. Tato doba musí být jen nezbytně dlouhá, resp. krátká. Dodatečné potrestání lze uplatnit až po 12. týdnu věku štěněte, kdy je schopno si uvědomit souvislost mezi svým předešlým činem a nevolí majitele – např. když pes jeví známky provinění, přidrží-li mu chovatel pod nosem zničenou věc.

Výchova a výcvik štěněte nejsou možné pomocí trestů, ale jen a pouze formou hry. Hra je pro každé štěně radostná chvíle, natož hra s pánem. Ukončení hry ovšem chápe jako trest, takže vhodnější je počkat si na správnou příležitost.

Jen když je splnění zvláštních přání člověka spojeno s potěšujícím zážitkem, bude se pes rád učit i v dospělosti. A jen tehdy, když se člověk ujme vůdcovské role, může vybudovat fungující společnou smečku. Nejistoty, které štěně získá při nevhodném chování člověka (nebo dokonce při špatném zacházení), vedou k pozdějším poruchám chování u psů.

První štěněčí stádium trvá zhruba od třetího měsíce stáří do konce čtvrtého a odpovídá přibližně věku předškolního dítěte – u větších plemen nastává později. Ve hrách štěňat se nápadně často objevují hry, ve kterých se znovu a znovu přezkušuje platnost jejich hodnostního zařazení. Proto se také toto období nazývá hodnostní fáze.

Vzájemné hry štěňat tohoto věku se mohou provozovat u divoce žijících zvířat, protože většina štěňat odchovaných lidmi už touto dobou není se svými sourozenci, ale u nového majitele – a partnerem pro hodnostní hry musí být chovatel nebo psovod.

Štěně v přirozené psí rodině bylo do dvanáctého týdne věku vychováváno v malém společenství, ale teď nastává období výchovy v platného člena smečky. Ve výchově pokračují oba rodiče, ale přednostní postavení v rodině měl vždy pes – s výjimkou březosti feny a v období prvního měsíce po porodu, kdy měla určitá privilegia v přidělování potravy – a situace se vrací do normálu. V tomto období je fena dostatečně zotavená, aby se sama podílela na získání kořisti, a štěňata natolik stará, aby převzal patronát nad výchovou pes-samec. Štěňata sice ještě dostávají podíl na kořisti, ale starší psi je už poněkud umravňují, pokud jim štěňata berou potravu drze přímo pod nosem.

Vazba štěňat na pelech už není tak těsná jako dosud. Společně a bez rodičů podnikají výpravy mimo něj, ale zase se vracejí "domů". Na těchto výpravách se leckdy stane neštěstí, když štěně podcení nějaké nebezpečí.

Otec řídí "školu hrou": zasvěcuje štěňata nejen do tajů lovu, ale i do bojů s jinými psy na obranu revíru nebo při sebeobraně.

Štěňata odchovávaná lidmi bývají v tomto období už u svých nových majitelů. Psi, kteří jsou do budoucna určení jako užitkoví, podstupují první testy, které potvrdí, zda budou vhodní pro svou budoucí práci. Pak odcházejí ke svým "pěstounům" a pracuje se s nimi např. ve výcviku pro vodicí psy nevidomých apod. V Kalifornii se právě u slepeckých psů potvrdilo, jak důležitý je věk, ve kterém jsou štěňata předána k výcviku: 90 % štěňat odebraných ve 13. týdnu odvedlo po prvním roce života výkon, který od nich byl očekáván, kdežto štěňata odebraná v 15. týdnu nebyla zdaleka tak úspěšná (jen 70 %).

Z těchto čísel se usuzuje, že pes je sice velmi učenlivý tvor, ale je také velmi silně vázán na vývojová období, v nichž se musí naučit určité věci: dohnat to, co jednou zameškal, už není možné. Z toho pak dál vyplývá, že selhání některých psů nemají na svědomí dědičné vlohy, ale nesprávné využití jejich mládí. I pes s nejlepším původem a nejlepšími předpoklady se může dostat k člověku, který začne s výcvikem až v osmém nebo devátém měsíci a způsobí tak na psovi nevratné škody.

Také výchova štěňat zaměřená na služební výcvik musí začít v tomto období – formou hry. Probíhá seznamování s nejrůznějším prostředím, podporují se správné reakce a potlačují nežádoucí – např. první pokusy o pronásledování zvěře. Je to období ideální k přivykání na zvuky – pokud se teď podaří štěňata přivyknout na střelbu či řehtačky, nebudou mít v budoucnu problém s žádnými rušivými zvukovými efekty.

Pes, který má v rodině plnit "pouze" funkci společníka, se rovněž od tohoto věku musí učit ve formě hry základům pravidel chování v lidské smečce.

Samozřejmostí by mělo být pro každého chovatele přivykání štěněte na různá prostředí, po kompletním očkování mu umožnit na procházkách kontakt s jinými psy i lidmi, přivykat ho na obojek a vodítko, učit čistotnosti v bytě, postupně zvykat na samotu, na jízdu autem nebo hromadnými prostředky, na jiná zvířata.

Štěně musí mít dostatek zábavy. Ke hrám solitérním by mělo mít k dispozici hračku, ke hrám sociálním potřebuje partnera buď z vlastní smečky, nebo cizího psa v parku.

Sociální hry (nebo hierarchické) slouží štěněti k ujasňování si vlastního postavení ve skupině.

Štěně v tomto věku se snadno rozptyluje a jeho pozornost je nestálá. Proto chovatel vhodně střídá výcvikové hry se zábavnými, přičemž výcvikovou hru je nutné přerušit vždy, když pozornost štěněte ochabuje. Provede-li štěně nějaký cvik dobře, je pochváleno, ale cvik už psovod neopakuje. Se štěnětem tohoto stáří nelze cvičit dlouho a výcvik nesmí být jednotvárný.

Štěně v prvním štěněčím stádiu potřebuje autoritu. Jak bylo zmíněno výše, ve smečce je otec, kdo štěňata usměrňuje, v lidské společnosti to musí být chovatel.

Člověk musí dodržovat několik pravidel:

  • 1. Zákazy a tresty užívat s mírou, bezprostředně po nežádoucím chování.
  • 2. Netrestat psa rukou – fyzický trest pomocí novin nemá psa bolet, ale nepříjemně překvapit. Trestem je i nespokojená intonace pánova hlasu.
  • 3. Odměna má větší a okamžitý účinek – na rozdíl od trestu.
Vývoj štěněte – druhá štěněčí fáze až dospělost:

Druhé štěněčí stádium je pro chovatele příjemným obdobím: štěně už je natolik vyspělé, že s ním lze absolvovat předvýcvik. Je úzce vázáno na psovoda, s radostí poslouchá a ochotně spolupracuje, a přitom je v této životní etapě ještě velmi povolné a snadno chápe. Mechanismus příčin, proč pes dosud upnutý na celou rodinu začíná vzhlížet k jednomu konkrétnímu člověku, bude popsán dále; je ale pochopitelné, že půjde o osobu, která se mu nejvíce věnovala a se kterou zažilo nejvíce radostí. Není to však pravidlem – některá štěňata se upnou k tomu členu rodiny, který má sice nejméně času, ale přesto představuje pro psa vrchol autority.

Divocí psi žijící ve smečce se začínají účastnit lovu a brzy zjistí, že jen spolupráce pod vedením zkušeného vůdce přináší lovecký úspěch. Taková zkušenost je pro psa vysloveně pozitivní a proto ji od nynějška bude vyžadovat.

Tohoto období, kdy štěně instinktivně vyhledává autoritu, je třeba využít i v lidské smečce. Je-li pomyslné vůdcovské místo prázdné, už za pár týdnů, nejpozději měsíců, obsadí pes tuto pozici sám a z dosud roztomilého a hravého pejska se stane tyran celé rodiny i okolí.

Přes poslušnost, která je typická pouze pro období druhého štěněčího stádia, se objevují sklony k toulání. Štěně jeví snahu bez jistoty a zázemí psovoda poznávat širší okolí, a když k tomu dostane příležitost, zažije spoustu příjemných prožitků, ochutná zakázané potraviny – což sklon k toulání dále upevní. Navíc se pes může ztratit; proto se psovi nesmí dát k toulání příležitost.

Pokud má chovatel více psů tohoto věku, pravděpodobně se dočká toho, že tendence k toulání se projeví hromadně; a dokonce, pokud společně s nimi žije starší pes, který byl doposavad nejspokojenější doma, že celou skupinu povede.

Sklony k toulání a probouzející se instinkty lovce jsou individuální u plemen i u jednotlivců, takže se mohu vracet i mimo toto předpubertální období.

Chovatel si musí uvědomit, že umožňuje-li psům toulání, přichází o valnou část své autority a přestává být i kamarádem pro hry.

Pes v předpubertální fázi potřebuje vůdce smečky jako představitele autority. Tu si člověk neupevní násilím, ale sebejistotou. Pes se už brzy začne pokoušet o vylepšení svého vlastního postavení v rámci lidské smečky, zejména, když jeho vzor selže. Začíná to "přeslechnutím" již zvládnutého povelu; ale pokud začne chovatel uplatňovat fyzickou přesilu, situace se ještě zhorší.

Věk pěti až sedmi měsíců u psa odpovídá zhruba sedmi letům člověka. Školáčci obojího druhu jsou připraveni na systematickou výuku, samozřejmě ve formě úměrné věku. Štěňata v tomto stáří přivykáme chůzi s obojkem a na vodítku a začínáme s učením čistotnosti v bytě.

Neuposlechnutí se v psí škole neřeší poznámkami, ale neposkytnutím odměny. Odměna je zpočátku výrazná – v podobě pamlsku, provázená pochvalou. Později štěně udělá za pochvalu od pána i nemožné.

Tresty chovatel uděluje pouze v případě, že pes udělá již jednou zakázanou věc, a jen bezprostředně po překročení zákazu. Mezi stokrát opakovaná pravidla patří to, že trest má psa překvapit, nikoliv bolet, a že netrestá ruka, která má poskytovat krmení a pohlazení, ale třeba složené noviny nebo proutek. Ruka může ve výjimečných případech uchopit psa za volnou kůži za krkem a štěnětem zatřepat, což mu připomene způsob, kterým jej trestala fena. Tresty doprovází výhružná intonace hlasu (ne křik!), takže příště postačí jen slovní pokárání.

Základem pro připnutí na vodítko je obojek. Obojek musí být přiměřeně volný, ale ne tolik, aby se z něho štěně vyvléklo. Obojek psa omezuje a proto se bude bránit jeho nasazení. Z nasazování ale nesmí mít trauma. Proto jej štěněti nasazujeme buď před jídlem, kdy je jeho pozornost odvedena příjemnějším směrem, nebo při hře. Při zapínání obojku musí být pes chválen a vzápětí má být jeho pozornost odvedena jinam. Účelem je docílit u štěněte spojení obojek = příjemná záležitost.

Stejným způsobem přivykáme psa na vodítko. Když pes vydrží s obojkem a vodítkem delší dobu doma, je čas vyrazit v "plné zbroji" i na procházku. Kdykoliv pak chovatel uchopí vodítko, začne se pes těšit na venčení a sám se dožadovat připnutí.

S učením štěněte čistotnosti se musí začít hned v první den, kdy se štěně ocitne v novém domově. Dosud bylo udržováno v čistotě fenou a tak je zvyklé vykonávat svou potřebu kdykoliv a kdekoliv – a především často.

Štěně musí mít chovatel stále na očích a po každém probuzení, napití a žrádle je odnést na místo vyhrazené jen pro tyto úkony. Nemá-li majitel vlastní zahrádku, je u úplně malých, ještě nepřeočkovaných štěňat problematické venčení na veřejných místech. Proto raději štěněti vyhradí nějaké vhodné místo doma poblíž domovních dveří. Vždy, když štěně vykoná potřebu na správném místě, je třeba je pochválit a odměnit. Pokud chovatel správnou chvíli promešká, nesmí na psa křičet a strkat mu čumák do loužičky. Štěně si situaci vysvětlí tak, že potřebu konat vůbec nesmí a má pak problémy s vyprazdňováním i venku. Káravá intonace nebo radostná pochvala jsou účinnější. A loužičky a hromádky způsobené v noci je lépe vůbec "nevidět" – intervaly mezi jednotlivým vyprazdňováním se s věkem psa postupně prodlužují a vyvenčí-li majitel štěně co nejpozději večer a co nejdříve ráno, má reálnou šanci na to, že se podobné nehody přestanou brzy stávat.

Psi mají mít přednostní právo na vyvenčení. Pes, který musí čekat, až se pán nasnídá, je chudák, který může mít ze zadržování moči i zdravotní problémy.

V dosud zde popisovaných prvních fázích života štěněte šlo o celkem zanedbatelné rozdíly mezi vývojem jednotlivých plemen. Po ukončeném šestém až sedmém měsíci života jsou patrné odchylky mezi jednotlivými plemeny, resp. mezi těmi malými a mezi obřími. Velcí psi dospívají všeobecně později a tak je jejich období puberty o mnoho delší než u psů malých. Proto se mnoho autorů brání bližšímu časovému vymezení období adolescence a zpravidla se zmiňují o době "od šestého až sedmého měsíce věku po dosažení pohlavní zralosti". Ovšem rozmnožovací schopnost některých plemen začíná právě kolem sedmého měsíce, a tak je leckdy období puberty značně zkrácené; a naopak těžká plemena jí dosáhnou až po dvanáctém měsíci, přičemž až od dvou let plně dospívají. A plemeno saluki dosahuje úplné dospělosti dokonce až kolem tří let věku. Asi tak od dosažení dvanácti měsíců už ani u saluk nemluvíme o štěněčím věku; spíše je na místě označení "mladý pes".

Fyziologickým základem puberty je dozrávání pohlavních žláz. U fen je zřetelným pubertálním příznakem první hárání, u psa je to pravděpodobně období, kdy začne močit se zvednutou zadní nohou a značkovat tak jako dospělý pes. Během puberty se nejspíš mění tělesný pach štěňat, protože je ostatní psi přestávají tolerovat jako mláďata a spíše je považují za konkurenty. Rovněž v tomto období probíhá výměna zubů.

Mladí psi po pubertě se vyznačují neusměrněnou sexualitou, naskakují na jiné psy a vyhledávají náhradní sexuální objekty. Frikční pohyby většinou probíhají naprázdno, ale někdy může vytrysknout i první frakce ejakulátu; přestává jít o sexuální hry, jako tomu bylo například ve věku tří měsíců, a je tu už zřejmá skutečná motivace.

Po psychické stránce jsou u psů v pubertě rovněž patrné změny; dosud poslušní psi jsou najednou náladoví a nevyzpytatelní, bojují s pánem o dominantní postavení a zdánlivě zapomínají na dosud dobré vychování. Chovateli nezbývá než doufat, že se psychika psa po šesti až osmi týdnech dostane do normálních kolejí; zpravidla pes nezapomene mnoho ze cviků naučených do puberty. Ani během tohoto tak obtížného období nelze na další výcvik rezignovat, ba naopak.

Správně vedený mladý pes dosáhl po ukončení puberty a pohlavním dozrání skutečné sebejistoty

Puberta trvá u psů déle než u fen. U fen můžeme potvrdit dospělost tehdy, když odchová svůj první vrh. Pes dozrává postupně a obecně lze říci, bez ohledu na plemeno a jeho velikost, že dospívá na konci druhého roku života. Na konci tohoto období se stává usedlejším a vážnějším, než byl dosud. U vlčích předků psů to byl i čas, kdy vlk sám začal ochraňovat mláďata a dorůstal v pravého vůdce smečky.

Podle článků "Bruce Fogle a časopisů Planeta zvířat zpracovala Jitka Hrdinová"

 

Rubriky

Test štěňat

Příspěvků: 0
 

 

Portrét



Kontakt

Dana Gajdáčová

Na Malé Straně 82
Desná v Jizerských horách I, 468 61

číslo účtu: 226798879/0300

ZKO-DESNA-TUFRA@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        

Statistiky

Online: 1
Celkem: 152265
Měsíc: 722
Den: 52